Obálkyknih.cz - Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

oprava existující anotace, přidání nové anotace

Název:		Sociologický průzkum znalostí středoškoláků o Terezíně a holocaustu
Autor:
Rok vydání:		1998
Identifikátory:		9788085924213 cnb001866079 (OCoLC)428365744

Upravte stávající anotaci nebo vložte anotaci novou.
Anotace:	Tato kniha, jež obsahuje výsledky prvního sociologického výzkumu na téma působení holocaustu a Terezína na českou mládež, se obrací ke všem, kdo by se v rámci své pedagogické práce měli nebo chtěli vypořádat s předmětem nacistického pronásledování českých Židů. Spatřujeme v ní impuls k rozpracování pedagogických programů, vstup do poměrně málo frekventované problematiky, které nebylo dosud věnováno dost prostoru v povědomí společnosti. Některé návrhy a závěry sociologického týmu doc. Koudelky představují již samy o sobě podněty pro teoretické a praktické vypořádání se s děním, pro které je navždy platný pojem Osvětim. Z nyní zveřejněné práce nevyplývají ovšem žádné hotové návody, jak uspořádat výuku o holocaustu, jak zacházet pedagogicky s rasismem, antisemitismem, s nepřátelstvím vůči cizincům. Sociologická analýza chce především ozřejmit, kde jsou bílá místa jejich výchovné činnosti v dané oblasti. Ukazuje mimo jiné, že výuka občanské výchovy, moderních národních dějin a etické výchovy, ba i výchova náboženská se dosud tématem holocaustu zabývaly více méně okrajově. Ten je považován za zločin německý, avšak Terezín a genocida spáchaná na českých Židech, jichž zahynulo více než 80 000, náležejí do dějin této země. Přitom jen v některých učebnicích nacházíme alespoň zmínku o koncentračním táboře nazvaném ghetto Terezín a o tom, jaká byla jeho úloha při nacistickém konečném řešení židovské otázky. Je vskutku načase zamyslit se nad tématem holocaustu a jeho místem ve školské výchově. Výchova po Osvětimi je něco jiného než studium nebo historiografie holocaustu. Je to především výchova, a na to by učitel při probírání tématu neměl zapomínat. Školní výuka je součástí výchovy. Při stanovení cílů výuky a forem práce bude zřejmě nezbytné, abychom dali zrůdnost holocaustu do výukově specifických proporcí. Přitom však bude zřejmé, jak se nestvůrnost genocidy proporcím jazyka, vyprávění a literatury příčí. Mlčet o tom je však ještě horší. K tomuto paradoxu praví Elie Wiesel: Není možné o tom hovořit a není možné nehovořit o tom. Příliš mnoho mrtvol zatěžuje každé slovo a jejich vyhaslé oči nám zavírají ústa. Člověk by musel vynalézt nová slova, novou řeč, aby vyslovil to, co ještě žádná lidská bytost nedokázala slovy vyjádřit a co také nikdy nedokáže slovy povědět. Dokud však nebudeme mít takovou novou řeč a tato nová slova, je třeba přerušit mlčení starými slovy a starým jazykem. Dokud bude škola takovou, jakou je, musíme pracovat vyzkoušenými pedagogickými prostředky jako jsou školní knihy, přizvání přednášejících, interview, filmy a videa, exkurze, návštěvy muzeí, díla umělecká, pamětní místa, místní historie (také historie židovských obcí), zvukové záznamy a hudba, výstavy, literatura a vyprávění, deníky a (auto)biografie, třídní práce, divadelní představení, pedagogické projekty a především dialogy mezi učiteli a žáky i žáků mezi sebou. Úkolem historicko-politického vzdělávání ve škole i mimo ni je vypořádání se s minulostí, aniž by se přitom zbytečně moralizovalo. Může se to dít rozličným způsobem. Buď mládež hledá stopy, aby se dopátrala osudů, zjistila, jak vypadal všední den obětí za protektorátu, sledovala životopisy pronásledovaných nebo vyhledala památná místa s odpovídajícím pedagogickým doprovodem. Zde jde o výchovné formy vzpomínání, které umožňuje také emocionální vypořádání se s teroristickým, vražedným systémem nacistických okupantů a vžívání se do situace obětí. Vždyť Adorno rozumí pod pojmem Výchova po Osvětimi výchovu, která je zaměřena na odbarbarizování a vychází z holocaustu jako základu. Podle něho je barbarství totožné s nedostatkem tepla a s neschopností identifikace. Tuto neschopnost identifikovat se s jinými a zásadní odmítání zasazovat se o jiné, označuje jako obzvlášť nápadný, velice rozšířený symptom univerzálního chladu. Ten, kdo nedokáže a nechce se identifikovat, je vychladlý, má na zřeteli především vlastní prospěch a je netečný vůči osudu druhých. Netečnost - to nebyl pouze problém v minulosti, otázka nacistů, prospěchářů, přihlížejících i závistivců tehdejška. Ne, je to problém, který stojí před námi také dnes. Neschopnost identifikovat se byla bezesporu nejdůležitější podmínkou toho, aby se něco jako Osvětim mohlo odehrát mezi celkem kultivovanými a dobráckými lidmi. (Adorno). Proto je vmyšlení se do situace lidí, kteří cítí a jednají jinak, nejen humánním, ale také výchovným cílem. A proto je také lhostejnost nejzáludnějším ze všech nebezpečí, jak píše Elie Wiesel. Doc. Ing. Hanuš Schimmerling, CSc. místopředseda Terezínské iniciativy
	Souhlasím s využitím anotace pro potřeby projektu obálkyknih.cz. Obsah neporušuje autorská práva.(povinné)